V uplynulých dnech se předmětem zájmu staly nedostatky v automatické izolaci kontejnmentu jaderné elektrárny Temelín, které by mohly vést k netěsnosti a v případě havárie k vyššímu úniku radioaktivních látek do životního prostředí. Při hodnocení nesouladu mezi původním ruským a modernizovaným americkým řešením systému ochranné obálky došlo ze strany provozovatele k několika formálním pochybením, která jsou předmětem správního řízení vedeného Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Nicméně, z věcného hlediska není situace tak závažná, jak by mohla být vnímána po přečtení některých vyjádření a článků v médiích. Poslední vlaštovkou byl článek v týdeníku Euro ze dne 17.7.2006. Řadu „omylů“ v článku obsažených, jsme se na webu SÚJB již před nějakou dobou pokusili objasnit. V tomto sdělení se soustředíme pouze na problematiku izolace ochranné obálky.
Ochranná obálka (kontejnment) vybavená dalšími bezpečnostními systémy plní na jaderné elektrárně několik velmi důležitých funkcí:
- uzavírá všechny komponenty primárního okruhu včetně dalších systémů a chrání je před okolními vlivy,
- chrání okolí jaderné elektrárny před účinky záření, a to jak v průběhu normálního provozu, tak v případě nehod a havárií,
- v průběhu havárie zadrží ochranná obálka velkou většinu uvolněných radioaktivních látek a přispěje k podstatnému snížení radioaktivity. Na tomto procesu se podílejí jednak přirozené pochody (radioaktivní rozpad, usazování), jednak speciální bezpečnostní systémy (systémy snižování tlaku a odvodu tepla, aj.).
Ochranná obálka je tedy posledním stupněm v řadě fyzických bariér, které izolují radioaktivní produkty štěpení od životního prostředí. Mezi tyto bariéry počítáme samotné palivo, povlaky palivových tyčí a stěny reaktorové nádoby a primárního okruhu.
Je jisté, že bezpečnostní funkce ochranné obálky je velmi významná, a proto se na konstrukci a provedení ochranné obálky vztahují náročné požadavky. Parametry jsou voleny tak, aby si ochranná obálka podržela za všech projektem předvídaných okolností svou těsnost a plnila svoji funkci.
Ochranná obálka jaderné elektrárny Temelín vychází z ruského projektu VVER 1000/320. Jedná se tedy o klasickou jednoduchou plnotlakou konstrukci vyrobenou z předpjatého betonu o síle stěny 1,2 m doplněnou z důvodu těsnosti ocelovou výstelkou o tloušťce 8mm.
Ochrannou obálkou prochází řada různých potrubí o průměru od desítek cm [obr. 1] do několika mm [obr. 2], nezbytných pro bezpečné a spolehlivé fungování celé jaderné elektrárny. Řada z nich je nepostradatelná i pro zvládnutí a omezení následků případné havárie. Naprostá většina potrubí procházejících stěnou kontejnmentu je v případě havárie okamžitě automaticky uzavřena tzv. rychločinnými armaturami [obr. 3] a oddělena tak od okolního prostředí. Existují však i potrubí spojená s bezpečnostními systémy, které se nacházejí mimo kontejnment. Tato potrubí nejsou vůbec opatřena uzavíracími prvky, protože bezpečnostní systémy sloužící k likvidaci případné havárie se na žádné elektrárně za žádných okolností neoddělují.
Během havárie je žádoucí mít co nejpodrobnější informace o tom, co se děje uvnitř ochranné obálky a jaký je stav paliva, primárního okruhu a ovzduší v kontejnmentu. K získání této informace slouží mimo jiné trubičky pohavarijního monitorovacího systému (tzv. trasy), které umožňují odebírat vzorky kapalin a plynů (procházející rovněž stěnou kontejnmentu). Těchto tras je 5, každá z nich má 3 armatury a trubičky systému monitorování mají průměr asi 15 mm. Jsou vybaveny clonami na snížení tlaku uvnitř potrubí, které redukují vnitřní průměr na 1,3 mm a 1 mm. V případě havárie se neuzavírají automaticky, ale uzavřel by je operátor z blokové dozorny stisknutím tlačítka dálkového ovládání elektrického pohonu armatur. Pohavarijní vzorkování a monitorování má za cíl zajistit včasnou a co nejpřesnější informaci o stavu zařízení a radiační situaci uvnitř havarovaného zařízení a podpořit tak rozhodování o ochranných opatřeních v okolí. Původní ruský projekt s pohavarijním monitorováním situace uvnitř kontejmentu nepočítal a požaduje tedy automatickou izolaci i těchto tras.
Co by se při havárii spojené s potřebou izolace kontejnmentu tedy stalo? V nejhorším případě by zmíněných 15 armatur (nebo alespoň jednu na každé trase – tedy minimálně 5 armatur) operátor z různých důvodů neuzavřel. V takovém případě by radioaktivní látky přes redukční clony s průměry cca 1 mm unikaly do zařízení sloužícího k odběru vzorků a jejich následnému chemickému rozboru. Tato zařízení nejsou kvalifikována na havarijní podmínky, tzn. že jejich výrobce nezaručuje další nešíření radioaktivních látek do okolních prostor. A o jaké prostory se jedná? O tzv. kontrolované pásmo, tedy o prostor, který se nachází v obestavbě kontejnmentu a ve kterém je samozřejmě velmi přísné měření radioaktivity. Lze tedy reálně předpokládat, že nejpozději po signalizaci zvýšení radioaktivity by operátor armatury na trasách odběru vzorů uzavřel. Avšak i v případě, že by situaci chybně vyhodnotil a armatury neuzavřel, nedošlo by k úniku radioaktivních látek do životního prostředí. Vzdušnina z prostor kontrolovaného pásma je totiž odváděna přes filtrační vzduchotechnické jednotky, které by případné radioaktivní aerosoly zachytily.
Tolik tedy k nejhorší myslitelné situaci. Ani ta však již nemůže nastat. Na základě jednání mezi Státním úřadem pro jadernou bezpečnost a elektrárenskou společností ČEZ se od července 2006 nachází 9 armatur na trasách pohavarijního odběru vzorků z kontejnmentu trvale v uzavřeném stavu. Zbývajících 6 armatur na trasách nepřetržitého vzorkování média z reaktoru nelze trvale uzavřít. V případě vzniku havarijních podmínek v kontejnmentu však budou neprodleně uzavřeny zásahem operátora z blokové dozorny, výše popsaným způsobem, v souladu se stávajícími provozními předpisy.