Konference

Dobrý den,
ve světle neustálých dohadů jestli se Irán aktivně pokouší o vývoj vlastní jaderné zbraně, bych si chtěl ujasnit následující. Před časem jsem narazil na článek (který nyní už nemůžu najít), kde se odhadoval potenciál pro vývoj jaderné zbraně vzhledem k jednotlivým státům. Překvapila mě tehdy poměrně nízká čísla. Ekonomicko-technologická velmoc jako Japonsko by podle článku zmíněné dokázala jíž za 2-4 měsíce a např. i ČR by to trvalo cca jeden rok. Pokud jsou takové informace pravdivé, zajímalo by mne odkud vycházely, zda šlo o nějaké bulvární teorie nebo jestli existuje nějaký výzkum/zpráva na toto téma. Pokud byly pravdivé, jaktože je vývoj tak problematický pro Irán, který je na tom ekonomicky nesrovnatelně lépe než například Severní Korea?
(Vložil(a): Aleš Kalina)

---

Pravděpodobně nejserioznější informace uvádějící aktuální stav oficiálně přiznaných či neoficiálně držených jaderných zbraní je možné najít na stránkách Stockholmského institutu pro výzkum míru (www.sipri.org).
Obecně platí, že výroba jaderných zbraní obnáší komplexní zvládnutí celé řady technologických procesů. Klíčovým bodem je zde především otázka získání vhodných jaderných materiálů využitelných pro vlastní konstrukci jaderných zbraní. Právě rostoucí obavy ze zneužití jaderných materiálů pro vojenské účely vedly již v roce 1968 k vypracování a otevření k podpisu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), která, vzala v úvahu ničivé důsledky jaderných zbraní, uznala pět v té době existujících jaderných velmocí vlastnících jaderné zbraně (USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína) a všechny ostatní smluvní strany zavázala zříci se jejich vývoje, výroby a jakéhokoli nakládání s nimi a návazně přijmout tzv. Dohodu o uplatňování záruk s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA). Ta se následně stala základem mezinárodního zárukového systému založeného na povinnosti státu deklarovat vůči IAEA veškeré jaderné materiály (plutonium, uran, thorium) nacházející se na jeho území nebo pod kontrolou dotčeného státu, vést jejich evidenci, provádět kontrolu a přijmout ze strany IAEA jejich fyzické ověřování včetně kontroly způsobu nakládání s nimi. Dalším důležitým prvkem doplňujícím nešíření ZHN v jaderné oblasti je koordinace vývozních kontrolních režimů jednotlivých států na tzv. jaderné položky. Tyto režimy působí v oblasti materiálů, zařízení a technologií využitelných při výrobě jaderných zbraní s cílem zabránit rozšíření těchto citlivých položek.
K otázce týkající se potenciálu Íránu ve vztahu k možnosti výroby jaderných zbraní nutno uvést, že Írán vzhledem k opakovaně vznesenému podezření, že se věnuje v rozporu se svými mezinárodními závazky výrobě jaderných zbraní v současné době čelí celé řadě mezinárodních sankcí omezujících možnost vývozu jaderných položek do Íránu. Z tohoto důvodu je pro Írán cesta k získání potřebného technického vybavení a know-how velmi problematická a tudíž i zdlouhavá. Výroba jaderných zbraní je vázána na značný duševní i materiální potenciál dané země a je pro tzv. nejaderné státy zakázána mezinárodními závazky. Tudíž ekonomická síla země v tomto případě hraje jen jednu, sice nezanedbatelnou, ale přesto dílčí roli. Rovněž porovnání s KLDR není zcela patřičné. KLDR získala technologie na separaci plutonia již v minulosti od bývalého SSSR a po oficiálním vypovězení NPT zůstala její jaderná zařízení mimo mezinárodní dohled a mohla se tak soustředit na vojenské programy. Oproti tomu Írán vázaný NPT a Dohodou o uplatňování záruk je pod přímým mezinárodním dohledem, umožňujícím výkon inspekcí IAEA na jeho jaderných zařízeních.

(Za SÚJB: odbor pro kontrolu zákazu ZHN)