OBECNÉ DOTAZY

Co je to jaderný odpad?

Termín „jaderný odpad“ se často objevuje v mediálním prostoru v souvislosti s vývojem hlubinného úložiště, ale legislativa ČR tento termín nezná. Věcně i formálně správné jsou pouze termíny „radioaktivní odpad“ a „vyhořelé jaderné palivo“.

Zákon č. 263/2016 Sb. definuje radioaktivní odpad jako „věc, která je radioaktivní látkou nebo předmětem nebo zařízením ji obsahujícím nebo jí kontaminovaným, pro kterou se nepředpokládá další využití a která nesplňuje podmínky stanovené  zákonem č. 263/2016 Sb. pro uvolňování radioaktivní látky z pracoviště.“

Stejný zákon definuje vyhořelé jaderné palivo jako „ozářené jaderné palivo, které bylo trvale vyjmuto z aktivní zóny jaderného reaktoru.“ „Do doby, než vyhořelé jaderné palivo jeho původce označí záznamem do průvodního listu radioaktivního odpadu za radioaktivní odpad nebo než Úřad (SÚJB) rozhodne, že vyhořelé jaderné palivo je radioaktivním odpadem, se na nakládání s ním, kromě požadavků vyplývajících z jiných ustanovení tohoto zákona, vztahují také požadavky na radioaktivní odpad“ (§ 110 odst. (1) zákona č. 263/2016 Sb.).

Z výše uvedeného je zřejmé, že vyhořelé jaderné palivo není v současnosti ani radioaktivním, ani „jaderným“ odpadem, ale při nakládání s ním je nutno plnit všechna ustanovení, jako kdyby radioaktivním odpadem byl. Kromě jiného to znamená, že je zakázaný dovoz vyhořelého jaderného paliva ze zahraničí a jeho uložení na území ČR.

Co je to hlubinné úložiště radioaktivního odpadu a jak se liší od skladu radioaktivního odpadu nebo vyhořelého jaderného paliva? Co je to mezisklad vyhořelého jaderného paliva?

Hlubinné úložiště je typem úložiště radioaktivního odpadu; tj. je určeno k trvalému, časově neomezenému umístění radioaktivního odpadu bez úmyslu jej vyjmout. Sklad radioaktivního odpadu nebo vyhořelého jaderného paliva je určen k dočasnému, časově omezenému, umístění těchto materiálů s úmyslem jej znovu vyjmout. Mezisklad vyhořelého jaderného paliva je další z nepřesných termínů, které používají zejména média a který není v legislativních dokumentech definován.

Skladování a ukládání radioaktivního odpadu je v zákoně č. 263/2016 Sb. jednoznačně definováno a liší se časovým rámcem těchto činností a posloupnosti dalších činností. Zatímco skladování je časově omezeno a počítá s dalším nakládáním s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem, ukládání se týká pouze radioaktivního odpadu a je časově neomezeno, bez úmyslu uložený materiál vyjmout. 

Skladování radioaktivního odpadu a vyhořelého jaderného paliva je jedním z posledních, ale ne posledním krokem v procesu nakládání s těmito materiály. Nakládání s radioaktivním odpadem je v zákoně č. 263/2016 Sb. definováno jako „všechny činnosti, které souvisí se shromažďováním, tříděním, zpracováním, úpravou, skladováním a ukládáním radioaktivního odpadu, s výjimkou přepravy mimo prostor zařízení, ve kterém jsou tyto činnosti vykonávány.“ Obdobně nakládání s vyhořelým jaderným palivem je v § 106 písm. e) zákona č. 263/2016 Sb. definováno jako „všechny činnosti, které souvisí se shromažďováním, skladováním, přepracováním nebo uložením vyhořelého jaderného paliva, s výjimkou přepravy mimo prostor zařízení, ve kterém jsou tyto činnosti vykonávány.“

Na rozdíl od skladování se ukládání týká pouze radioaktivního odpadu, přičemž vyhořelé jaderné palivo bude před uložením deklarováno původcem nebo SÚJB jako radioaktivní odpad (viz odpověď k otázce č. 1). I když se v případě uloženého radioaktivního odpadu s jeho dalším využitím nepočítá, neznamená to, že s ním po omezenou dobu nebude možné nakládat. V případě hlubinného úložiště do doby, než budou úložné prostory uzavřeny, lze zabezpečit, aby uložený materiál bylo možné vyjmout, pokud takový požadavek v budoucnu vyvstane (např. z důvodu dalšího využití vyhořelého jaderného paliva, které již bylo prohlášeno za radioaktivní odpad). Konkrétně to vzhledem k plánovanému zahájení provozu úložiště v roce 2065 a minimálně 50 letem provozu znamená, že s uloženým radioaktivním odpadem by mohlo být nakládáno alespoň do roku 2115.

Mezisklad vyhořelého jaderného paliva je historický termín, který byl v 90. letech minulého století použit při vývoji prvního skladu vyhořelého jaderného paliva v areálu jaderné elektrárny Dukovany a nadále je používán jako jeho oficiální název (Mezisklad vyhořelého paliva Dukovany). Z hlediska terminologie zákona č. 263/2016 Sb. se ale jedná o sklad vyhořelého jaderného paliva, obdobně jako v případě druhého skladu v Dukovanech a skladu v areálu jaderné elektrárny Temelín.

Proč je v ČR nutné vybudovat hlubinné úložiště radioaktivního odpadu? Máme nyní jistotu, že budeme-li mezi prvními, kdo HÚ má, že nebudeme „skládkou“ pro okolní státy?

Na základě mezinárodních právních úprav, jimiž je ČR vázána, odpovídá ČR za vlastní radioaktivní odpad a nese všechny náklady s ním spojené. V podmínkách ČR je hlubinné úložiště jedinou reálnou a technicky a ekonomicky realizovatelnou možností, jak uzavřít palivový cyklus jaderných elektráren a výzkumných reaktorů; tj. jak dlouhodobě (navždy) naložit s vyhořelým jaderným palivem. Navíc musí být v HÚ uložen i radioaktivní odpad, který nelze uložit v již provozovaných úložištích. Vývoj HÚ je současně i jedním ze způsobů, jak zabezpečit, aby budoucím generacím nebyla způsobena nepřiměřená technická, ekonomická a společenská zátěž. Minulé i stávající právní úpravy zakazují dovoz radioaktivního odpadu k uložení na území ČR a nejsou žádné indicie, že by se tyto zákazy v budoucnu zmírnily.

Již předešlá právní úprava, zákon č. 18/1998 Sb., zakazovala dovoz radioaktivního odpadu do ČR a tento zákaz byl bez větších změn implementován i do nového zákona č. 263/2016 Sb. V budoucnu lze očekávat, že uvedený zákaz nebude zmírněn a tak nebude možno dovážet ze zahraničí radioaktivní odpad k uložení na území ČR.

Dovoz radioaktivního odpadu, včetně bývalého vyhořelého jaderného paliva, ze zahraničí pro potřeby jeho uložení na území ČR je ze zákona zakázán. Identický zákaz je součástí legislativních ustanovení všech zemí, využívajících jadernou energii a zdroje ionizujícího záření pro mírové účely, včetně např. Slovenska.

Zákon č. 263/2016 Sb., v § 7 odst. 3 zakazuje dovoz radioaktivního odpadu nebo vyhořelého jaderného paliva na území ČR. Nastavený režim vychází z premisy, dle níž každý stát odpovídá primárně za vlastní radioaktivní odpad a nese náklady s ním spojené (jež jsou značné a měly by být neseny především původcem tohoto odpadu), proto je dovoz do ČR zakázán. Dvě výjimky z tohoto zákazu se týkají zpracování radioaktivního odpadu z ČR v zahraničí event. obráceného postupu. Pokaždé se ale zpracovaný odpad vrátí do země původu, kde musí být bezpečně skladován a posléze uložen.

Vývoz do států, které nejsou schopny zajistit účinné a bezpečné nakládání s radioaktivním odpadem, je pak zcela zakázán. V obecné rovině ale není vývoz radioaktivního odpadu zakázán (§ 107 odst. 2 zákona č. 263/2016 Sb.), i když nelze předpokládat, že v současnosti a budoucnosti bude možné tento vývoz realizovat.

Idea mezinárodního úložiště radioaktivních odpadů není nová a její původ lze vysledovat již v 80. letech minulého století. Její realizace ale naráží na prakticky nepřekonatelnou překážku odporu veřejnosti a většiny politiků k ukládání zahraničního radioaktivního odpadu na svém území. I přes nepopiratelné technické, ekonomické a logistické výhody tak zůstává možnost vývoje mezinárodního úložiště pouze v teoretické rovině a nelze s ní realisticky počítat ani dnes, ani v budoucnu.

Proč nelze uložit vyhořelé jaderné palivo ve stávajících důlních dílech, např. na Ostravsku?

Vyhořelé jaderné palivo je nutno bezpečně izolovat po dobu řádově stovek tisíc let od složek životního prostředí. Geologické prostředí, ve kterém bude hlubinné úložiště umístěno a které se spolupodílí na této izolaci, smí být porušeno přírodními nebo lidskými aktivitami zcela minimálně. Proto nelze stávající podzemní díla, která vykazují značný stupeň „poškození“ důlní činností, pro uložení vyhořelého jaderného paliva využít.

Podstatou bezpečného uložení jakéhokoliv radioaktivního odpadu je jeho dlouhodobá izolace od životního prostředí až do doby, kdy jeho radioaktivita klesne na úroveň srovnatelnou s  radioaktivitou hostitelského prostředí. Pro dosažení tohoto cíle se využívá multibariérový princip, kdy je vlastní radioaktivní odpad, např. bývalé vyhořelé jaderné palivo, umístěn do několika navzájem nezávislých bariér. V případě hlubinného úložiště se jedná minimálně o úložný obalový soubor, výplňový a zásypový materiál a o hostitelské prostředí. Každá z těchto bariér musí splňovat předem stanovené fyzikální a chemické vlastnosti a musí bránit průniku radioaktivity do další složky úložného systému. Proto je nutné, aby geologické prostředí, ve kterém je hlubinné úložiště umístěno, bylo co „nejhomogennější“, bez výrazných geologických poruch (pukliny, zlomy) a bez výskytu současné a budoucí lidské aktivity, která by byla způsobilá narušit izolační vlastnosti úložného systému.

Vyhláška č. 378/2016 Sb. určuje v § 18 požadavky na rozsah a způsob hodnocení území k umístění hlubinného úložiště. V případě, že horninové prostředí umožní nepřiměřenou migraci radioaktivních, chemických a toxických látek z radioaktivního odpadu při očekávaném vývoji hlubinného úložiště, nelze v tomto prostředí hlubinné úložiště umístit. To je i případ existujících důlních děl, ve kterých se nachází velké množství tzv. preferenčních migračních cest, jako jsou podzemní chodby, štoly, vrty, pukliny způsobené trhacími pracemi, ale i geologické poruchy (zrudnění, pukliny,…). Z těchto důvodů je využití stávajících podzemních děl pro ukládání vyhořelého jaderného paliva zcela nevhodné.

Jaké jsou další možnosti nakládání s vyhořelým jaderným palivem? Nakolik umíme vyhořelé jaderné palivo přepracovat a jaká pozitiva a negativa jsou s přepracováním spojena? Nepřinese budoucnost dokonalejší a lepší technická řešení jak s vyhořelým jaderným palivem naložit?

Dlouhodobě, cca od 60. let minulého století, jedinými dvěma možnostmi, jak bezpečně naložit s vyhořelým jaderným palivem, jsou jeho přímé uložení nebo přepracování. Obě tyto možnosti vyžadují výstavbu hlubinného úložiště. V prvním případě pro vyhořelé jaderné palivo a ve druhém minimálně pro vysoce radioaktivní odpad, který při přepracování vzniká a vyhořelé palivo typu MOX a ERU, pokud bude využíváno. Žádná možnost „bezodpadového“ nakládání s vyhořelým jaderným palivem neexistuje, a s vysokým stupněm pravděpodobnosti v budoucnu ani existovat nebude.

Jediné dvě reálné možnosti zneškodnění vyhořelého jaderného paliva jsou jeho přímé uložení nebo přepracování. Variantu skladování vyhořelého jaderného paliva bez jednoznačného definování konce palivového cyklu (tzv. „wait and see“ strategie) nelze považovat za dlouhodobě udržitelnou a proto není ani uvažována ve vládní Koncepci nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem v ČR.

V případě přímého uložení je palivo po několika desetiletích skladování (v ČR v areálech jaderných elektráren) převezeno do lokality hlubinného úložiště a po přebalení do úložných obalových souborů umístěno v podzemí, v hloubce cca 500 m pod zemským povrchem. Technicky lze realizovat opatření, které po dobu provozu hlubinného úložiště (v podmínkách ČR minimálně 50 let, ale pravděpodobně podstatně déle) umožní obalové soubory vyzvednout, dopravit do povrchového areálu a dále s nimi naložit dle potřeb budoucích generací.

Producenti vyhořelého (použitého) jaderného paliva tvrdí, že se jedná o cennou surovinu. Proč se pak uvažuje o jeho „zahrabání“ do hlubinného uložiště? Lze všechny složky vyhořelého paliva považovat za cennou surovinu k dalšímu energetickému využití, nebo obsahuje složky určené k trvalému zneškodnění?

ČEZ, a. s., jako jediný producent vyhořelého jaderného paliva z energetických reaktorů v ČR, označuje vyhořelé jaderné palivo jako použité palivo, protože „obsahuje ještě značné množství energie“ (viz. webové stránky ČEZ, a. s.). Současně ale nerozporuje nutnost výstavby hlubinného úložiště, ať už pro přímé uložení „použitého“ paliva, nebo  vysoce radioaktivního odpadu vzniklého z jeho přepracování, kdy pouze izotopy uranu a plutonia lze dále využít jako zdroje energie.

Využití vyhořelého jaderného paliva pro energetické účely naráží na značná technická a ekonomická úskalí, v důsledku čehož většina států provozujících jaderné elektrárny nikdy k rutinnímu přepracování vyhořelého jaderného paliva nepřistoupila (kromě např. ČR, SR, Maďarska, Finska, Švédska i země s největším počtem provozovaných jaderných elektráren na světě – USA), nebo od něj odstoupila (např. Německo, Velká Británie, Švýcarsko). V současnosti jsou celosvětově k dispozici pouze komerčně provozované závody na přepracování vyhořelého jaderného paliva ve Francii a Rusku. Zkušenosti s přepracováním a dostatečné, cenově dostupné zásoby uranu činí z přímého uložení vyhořelého jaderného paliva dlouhodobě jedinou reálnou alternativu konce palivového cyklu v ČR.

Proces zúžení počtu lokalit z devíti na čtyři v letech 2019 - 2020 provázel značný spěch. Proč?

Výběr lokalit hlubinného úložiště začal ještě koncem 80. a počátkem 90. let minulého století v ČSFR a poté v ČR a po přibližně 30 letech vyústil v identifikaci čtyř potenciálních lokalit. Tento postup je ve srovnání s jinými zeměmi, např. Finskem, přibližně o 15 let pomalejší, a proto nelze mluvit o spěchu při zužování počtu lokalit.

Koncem 80. let a na počátku 90. let sílily snahy o zahájení prací směřujících k vypracování koncepce zabezpečení konce palivového cyklu jaderné energetiky v České a Slovenské Federativní Republice. Tyto snahy vyústily v jednání vlády ČSFR a následně přijetí jejího usnesení, kterým byly zahájeny práce na státním výzkumném úkolu “Vývoj hlubinného úložiště vysoceaktivních odpadů v ČSFR”. V této době ještě nebylo rozhodnuto o definitivním zajištění konce palivového cyklu, ale byla shoda v názorech, že hlubinné ukládání vyhořelého jaderného paliva bude vždy jediným bezpečným způsobem uzavření palivového cyklu.

Do doby zahájení koordinovaného programu vývoje hlubinného úložiště v roce 1993 byly z různých zdrojů (Federální ministerstvo hospodářství, SÚJB, Ministerstvo životního prostředí ČR, ČEZ, SEP) zadávány práce jako samostatné studie, které přinášely výstupy z oblasti umísťování úložiště, plánování a systémových a kriteriálních problémů. Od roku 1993 do vzniku SÚRAO v roce 1997, která převzala vývoj hlubinného úložiště do své gesce, byl projekt koordinován 12 – 16 zaměstnanci ÚJV Řež, a. s.

Již v roce 1996 byla ukončena kritická rešerše 13 lokalit z původních 27 definovaných a počet potenciálně vhodných oblastí byl zúžen na sedm. Posléze byly a jsou další práce týkající se výběru lokalit hlubinného úložiště realizovány SÚRAO. Počet potenciálních lokalit se průběžně měnil, až se ustálil na devíti lokalitách. Vyvrcholením procesu zúžení počtu lokalit na čtyři byla činnost Poradního panelu expertů, který ustanovil ředitel SÚRAO v listopadu 2019 a který na základě již dostupných informacích zúžil počet potenciálních lokalit HÚ. Poradní panel garantoval odbornost, objektivitu, otevřenost a transparentnost procesu redukce počtu lokalit HÚ, včetně hodnocení a analýzy výstupů z tohoto procesu. Kromě sedmi členů Poradního panelu se na jeho činnosti podíleli i zástupci SÚJB, Sociologického ústavu AV a dotčených lokalit jako pozorovatelé. Poradní panel ukončil svoji činnost v červnu 2020 a vybral čtyři z původně devíti lokalit pro další etapy vývoje HÚ.

Jaké je místo regulátora – SÚJB, v procesu vývoje hlubinného úložiště?

Činnost Státního úřadu pro jadernou bezpečnost je definována zákonem č. 263/2016 Sb. Podle tohoto zákona SÚJB není přímo zapojen do vývoje hlubinného úložiště až do okamžiku vydání povolení k umístění jaderného zařízení, kterým hlubinné úložiště bude. Dle platné Koncepce nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem v ČR z roku 2019 by toto povolení mělo být vydáno v roce 2040. I přes tuto jasně legislativně stanovenou roli SÚJB spolupracuje s SÚRAO a dalšími zainteresovanými orgány státní správy a institucemi při vývoji hlubinného úložiště. 

Vývoj hlubinného úložiště je pro SÚJB jednou z jeho hlavních dlouhodobých priorit. Proto od roku 2004 systematicky monitoruje a od roku 2012 i komentuje ve svých výročních zprávách (https://sujb.gov.cz/dokumenty-a-publikace/vyrocni-zpravy/) stav vývoje hlubinného úložiště v ČR. V roce 2014 byla podepsána Dohoda mezi SÚJB a SÚRAO o spolupráci v oblasti vývoje hlubinného úložiště v České republice, která definuje obecný rámec spolupráce těchto institucí nutné pro úspěšný průběh vývoje HÚ, zejména výběru lokality HÚ. Zástupci SÚJB se v souladu s touto Dohodou průběžně účastnili jednání pracovních skupin zabývajících se vývojem hlubinného úložiště, jakými byly Odborná rada SÚRAO, Pracovní skupina pro dialog o HÚ a Poradní panel expertů. V letech 2016 a 2017 se SÚJB na základě požadavku usnesení vlády č. 50/2016, ze dne 25. ledna 2016, bodu IV, odstavce 1 a související kapitoly 8 části III materiálu čj. 1617/15 písm. h) vyjádřil k technicko-ekonomické studii realizace výzkumného programu v Podzemním výzkumném pracovišti Bukov s důrazem na vhodnost této lokality pro výzkumnou činnost. SÚJB vydává též svá stanoviska k nelegislativním dokumentům, jako byly "Návrh řešení sociálních důsledků uzavírky uranového dolu Rožná v Dolní Rožínce" a v roce 2018 studie zadávacích bezpečnostních zpráv devíti kandidátních lokalit, které sloužily jako podklad Poradnímu panelu expertů pro zúžení počtu lokalit hlubinného úložiště.

SÚJB dále posiluje své kapacity související s nezávislým posouzením bezpečnosti budoucího hlubinného úložiště. V letech 2015 – 2018 SÚJB ve spolupráci s CVŘ, s. r. o. realizoval projekt, jehož výsledkem kterého úvodní počítačový model referenční lokality HÚ, který umožní SÚJB posoudit vhodnost jednotlivých úložných konceptů a lokalit budoucího hlubinného úložiště. Dále SÚJB ve spolupráci s Technologickou agenturou ČR vyhlásil koncem roku 2019 ve 3. výzvě Programu na podporu aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací THÉTA, v podprogramu 1 (Výzkum ve veřejném zájmu), tematickém okruhu 1.1 (Jaderná bezpečnost) projekt Metody ověřování bezpečnostních kritérií geologického úložiště vysoko aktivních odpadů a vyhořelého jaderného paliva.

Jak si stojí SÚJB ve světě při obhajování české Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem ve smyslu přípravy HÚ?

Koncepce nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem v ČR byla prvně schválena usnesením vlády ČR č. 487/2002 již v roce 2002. Tato a následující revize Koncepce byly nezávisle vyhodnoceny v rámci mezinárodní mise IRRS organizované MAAE v roce 2013 a Evropskou komisí v roce 2016. Všechny připomínky byly zohledněny v aktuální verzi Koncepce z roku 2019.

Jak se SÚJB staví k tomu, že Nejvyšší správní soud se opakovaně vyjádřil k snadnějšímu posuzování hodnocení lokalit ve smyslu geologického průzkumu a jejich následného zúžení počtu z devíti na čtyři, a to již v případě Kraví hora, Čihadlo, nebo nejnověji Hrádek?

Nejvyšší správní soud ve svých třech rozsudcích týkajících se lokalit Čihadlo, Kraví hora a Hrádek, proti kterým není žádný opravný prostředek přípustný,  konstatuje, že hlubinné "úložiště je věcí veřejného zájmu vysoké míry důležitosti". Proto místní komunity v potenciálních lokalitách budoucího hlubinného úložiště nemají právo bránit geologickým pracím, a pokud bude jejich lokalita na základě geologických kritérii vybrána, musí strpět výstavbu hlubinného úložiště.  "Nikdo nemá právo bránit prosazení veřejného zájmu (v tomto konkrétním případě výstavbě hlubinného úložiště) jen proto, že jeho případné negativní dopady nechce ve své blízkosti".