Výkon kontroly nešíření jaderných zbraní

Kontrola nešíření jaderných zbraní

Použití jaderných zbraní na konci druhé světové války v Hirošimě a Nagasaki postavilo mezinárodní společenství před řešení otázky, jakým směrem se bude dále ubírat výzkum a vývoj v oblasti využívání jaderné energie. Na opačné misky vah byly na jedné straně kladeny možnosti využití v oblasti energetiky, průmyslových odvětví, medicíny a zemědělství a na straně druhé možné zneužití k vojenským účelům při dalším rozvoji zbraní hromadného ničení. Ohromný vědecko-výzkumný potenciál mnoha států hrozil, že v relativně krátké době se vlastníky jaderných zbraní může stát řada dalších států. S cílem zamezení takovému vývoji byla v roce 1968 vypracována a otevřena k podpisu Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), která, berouce v úvahu ničivé důsledky jaderných zbraní, uznala pět v té době existujících jaderných velmocí vlastnících jaderné zbraně (USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína) a všechny ostatní smluvní strany zavázala zříci se jejich vývoje, výroby a jakéhokoli nakládání s nimi. Vzhledem ke skutečnosti, že již od roku 1957 existovala mezinárodní organizace podporující spolupráci při všestranném mírovém využívání jaderné energie - Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE), ukládá ustanovení článku III odstavce 1 NPT všem jejím smluvním stranám nevlastnícím jaderné zbraně „přijmout záruky uvedené v dohodě, o které se bude jednat a která bude uzavřena s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii“ s cílem ověřování plnění jejich závazků, které přijaly v souladu s NPT.

Modelový text takové dohody o uplatňování záruk se stal základem mezinárodního zárukového systému založeného na povinnosti deklarovat vůči MAAE veškeré jaderné materiály (plutonium, uran, thorium) nacházející se na území nebo pod kontrolou dotčeného státu, vést jejich evidenci, provádět kontrolu a přijmout ze strany MAAE jejich fyzické ověřování včetně kontroly způsobu nakládání s nimi. Tento systém je vybudován na přísné evidenci jaderných materiálů a pravidelném hlášení jejich inventurních stavů a všech změn jejich inventury. K tomuto účelu musí státy vytvořit tzv. Státní systém evidence a kontroly jaderných materiálů (SSAC), který požadované údaje soustřeďuje, zpracovává a předává MAAE. Přijatá hlášení a skutečný fyzický stav ověřuje MAAE prostřednictvím svých inspektorů a na základě analýzy získaných údajů a informací následně potvrzuje prohlášení států o výlučně mírovém využívání jaderné energie.

K dnešnímu dni je NPT se svými 187 smluvními stranami nejuniversálnější mezinárodní smlouvou, kdy mimo její rámec dosud stojí pouze Indie, Pákistán a Izrael. Česká republika je smluvní stranou NPT a jako stát nevlastnící jaderné zbraně uzavřela s MAAE příslušnou dohodu o uplatňování záruk na základě této smlouvy. V souladu s ustanovením článku 7 této dohody má vytvořen příslušný SSAC. V České republice byl takový systém, v souladu s ustanovením Atomového zákona článku 3 odstavce 2 písmen a) a n), vytvořen na Státním úřadě pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Detailní legislativní úprava těchto systémů je pak provedena v příslušných vyhláškách.

Historický vývoj

Československo přistoupilo k NPT dne 1. července 1968. V souladu s příslušným ustanovením této smlouvy byla dne 1. března 1972 mezi vládou ČSSR a MAAE podepsána dohoda o uplatňování záruk na veškerý jaderný materiál, která 3. března 1972 vstoupila v platnost. S cílem naplnění tohoto požadavku bylo na tehdejší Československé komisi pro atomovou energii (ČSKAE) vytvořeno oddělení záruk, které v tehdejším Československu plnilo roli SSAC.

Po rozpadu bývalého Československa přistoupily oba nově vzniklé státy okamžitě k NPT a nové národní SSAC vznikly na SÚJB a ÚJD SR. Oba státy také postupně začaly s MAAE vyjednávat o uzavření nových dohod o uplatňování záruk.

Legislativní úprava

Jakkoli byla povinnost vést evidenci a provádět kontrolu jaderných materiálů a podávat MAAE požadované zprávy o změnách jejich inventury naplňována v Československu bezprostředně po podpisu dohody o uplatňování záruk, byl legislativní rámec pro tuto činnost vytvořen až v roce 1977 vydáním vyhlášky ČSKAE č. 28/1977 Sb., o evidenci a kontrole jaderných materiálů.

Po rozdělení Československa oba nově vzniklé státy tuto vyhlášku v roce 1993 převzaly do své legislativy bez jakýchkoli změn. S cílem vytvoření komplexní legislativní úpravy pro celou oblast využívání jaderné energie byl Parlamentem České republiky v roce 1997 přijat tzv. Atomový zákon, který vedle ostatních ustanovení obsahuje i základní princip nešíření jaderných zbraní a zahrnuje požadavky na vedení evidence a provádění kontroly jaderných materiálů. Ve stejném roce byla k provádění tohoto zákona vydána vyhláška SÚJB č. 145/1997 Sb., která danou činnost podrobně upravuje včetně uplatňování záruk. V tomtéž roce Česká republika také uvedla v platnost novou dohodu s MAAE o uplatňování záruk. V důsledku těchto právních předpisů je evidence a kontrola jaderných materiálů založena na povinnosti, že každý, kdo chce nakládat s jadernými materiály, musí mít povolení příslušného státního orgánu (SÚJB), které je vydáváno v souladu s příslušným ustanovením atomového zákona. Tento zákon také upravuje i nezbytné podmínky pro vydání povolení k vývozu nebo dovozu jaderných materiálů.

Struktura a činnost SSAC

Roli SSAC v České republice naplňuje Oddělení pro kontrolu nešíření jaderných zbraní SÚJB. V současnosti zahrnuje SSAC v České republice 15 oblastí materiálové bilance (MBA). Uváděno v tzv. jednotkách zárukově významného množství (SQ) se v České republice celkově nachází téměř 1 200 SQ. Jednotka SQ představuje technicky stanovené množství jaderného materiálu nezbytného k výrobě jednoho jaderného výbušného zařízení. Většinu MBA tvoří jaderná zařízení jako energetické a výzkumné reaktory, sklady jaderných materiálů, laboratoře a další provozní celky, které nakládají s větším množstvím jaderných materiálů. V České republice k nim patří i úpravny a sklady chemického koncentrátu uranu. Samostatnou MBA tvoří všechny ostatní subjekty nakládající s malým množstvím jaderných materiálů určeným v převážné většině k nejadernému použití.

Kontrolní činnost prováděná inspektory SÚJB v oblasti evidence a kontroly jaderných materiálů spočívá v kontrole nezbytné dokumentace a fyzické kontrole reálného stavu jaderných materiálů nacházejících se u kontrolované osoby. Její četnost a intenzita je závislá na kategorii a množství jaderných materiálů a činnosti prováděné v dané MBA. Jako hlavní metody verifikační činnosti jsou uplatňovány identifikace dle výrobních čísel, počítání dávek a položek, umísťování a kontrola neporušenosti pečetí, dozorovací systémy (filmové kamery a videokamery zaznamenávající činnost na jaderném zařízení), vážení, gama-spektrometrie a v případě potřeby i destruktivní analýza, která je na žádost SÚJB smluvně zajišťována ÚJV Řež a.s. Služeb této společnosti je smluvně využíváno pro analýzu běžně odbíraných malých vzorků, ale i pro případnou potřebu definování nalezených nebo zadržených radioaktivních materiálů nebo jaderných materiálů, s nimiž je nakládáno v rozporu se zákonem.

Na základě příslušných ustanovení dohod o uplatňování záruk je většina inspekcí v jednotlivých MBA prováděna společně inspektory MAAE a SÚJB. Výsledky uvedené inspekční činnosti jsou ze strany MAAE pravidelně oznamovány a následně publikovány ve výročních zprávách SÚJB.

Zpracování zárukových dat na úrovni dozorného orgánu

První databáze jaderných materiálů nacházejících se pod kontrolou Československa byla, v souladu s požadavky Dohody mezi vládou ČSSR a MAAE o uplatnění záruk na základě Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, vytvořena na sálovém počítači v ÚJV Řež v rámci „Počítačových programů pro Státní systém evidence a kontroly jaderných materiálů v Československu“. Tyto programy vytvořené v roce 1980 byly založeny na tehdejším tzv. „Code 10“ a doporučeních MAAE uvedených v dokumentu MAAE/STR-59.

Na přelomu 80. a 90. let bylo na ČSKAE učiněno několik pokusů k převedení těchto programů včetně databáze na tehdy nově instalované osobní počítače. V roce 1992 byla formou zakázky zahájena příprava k vytvoření tzv. programu „Záruky“, který by danou databázi obsahoval a současně zajišťoval veškeré zpracování dat a informací s ní souvisejících. V druhé polovině roku 1993 bylo v České republice zahájeno oficiální využívání verze 2.0. tohoto programu pro zpracování zárukových dat a jejich předávání do MAAE.

Po více než šestiletém úspěšném využívání programu Záruky, podpisu Dohody mezi Českou republikou a MAAE o uplatňování záruk na základě Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a po přijetí atomového zákona v České republice v roce 1997 byly zahájeny přípravné práce na aktualizaci programu „Záruky“ s cílem naplnění všech požadavků atomového zákona a zohlednění změn, které nastaly v uplatňování záruk na mezinárodní úrovni. Toto úsilí vyvrcholilo v roce 1999 v souvislosti s řešením problému přechodu do roku 2000.

Na základě analýzy všech uvedených skutečností byla uzavřena dohoda o vytvoření programu „Záruky verze 3.0.“ , který nejen řešil dotčené problémy, ale byl schopen i komunikovat s databází držitelů povolení k nakládání s jadernými materiály a současně zohlednil i požadavky na vedení evidence dovážených a vyvážených jaderných položek, která byla do té doby prováděna klasickým způsobem. Dnes již provozovaná verze 3.0. programu Záruky umožňuje, na základě údajů od provozovatelů jaderných zařízení a ostatních držitelů povolení k nakládání s jadernými materiály, zpracovávat jakékoli typy Zpráv o změnách inventury jaderných materiálů, jejich Soupisy fyzické inventury a Zprávy o materiálové bilanci, dokáže zkontrolovat a zohlednit povolený způsob nakládání s těmito materiály a zajišťuje automatické zpracování všech těchto dat a generování nezbytné formy zpráv požadovaných MAAE.

V současné době lze konstatovat, že všechny základní moduly programu „Záruky 3.0.“ byly provozem dostatečně otestovány a úplná akceptovatelnost jeho výstupů ze strany MAAE je jeho nejlepší vizitkou.

Výhledové přístupy k uplatňování záruk

Zárukový systém založený na evidenci a kontrole státem deklarovaných jaderných materiálů úspěšně fungoval více než třicet let a MAAE na jeho základě byla schopna v tomto období hodnověrně prokazovat, že jaderné materiály poskytnuté pod mezinárodní záruky nebyly využívány k jiným než uvedeným účelům. Zkušenosti z války v Golfském zálivu na počátku devadesátých let však ukázaly, že má-li mezinárodní zárukový systém úspěšně fungovat i nadále, musí být schopen odhalit i nedeklarované jaderné materiály a utajované činnosti související s jejich nelegálním využitím. Splnění takového požadavku se ukázalo býti za hranicí stávajícího zárukového systému a vyžádalo si jeho zásadní změny. V roce 1993 vyhlásila MAAE tzv. „Program 93+2“, jehož cílem bylo využití nejnovějších technologií, získávání od států většího množství informací o jejich jaderných činnostech s možností širšího přístupu ke všem lokalitám, kde se jaderné materiály nacházejí, nacházely nebo mohou nacházet. Jeho výsledkem bylo, že Rada guvernérů MAAE přijala v květnu 1997 modelový text tzv. Dodatkového protokolu k výše uvedeným dohodám o uplatňování záruk.

Údaje a informace poskytnuté státem podle tohoto protokolu o těžbě a zpracování uranové a thoriové rudy, výrobě nebo dovozu příslušných jaderných technologií, nejaderném využití jaderných materiálů, případném zpracování vysoce a středně aktivních radioaktivních odpadů a o plánech v oblasti jaderného palivového cyklu, včetně výzkumných a vývojových aktivit, poskytnou MAAE možnost odpovědně porovnat oprávněnost konkrétních požadavků a kroků daného státu ve vztahu k jím deklarované činnosti.

Česká republika podepsala tento protokol v roce 1999. Po následné implementaci jeho požadavků do národní legislativy (zejména do atomového zákona) vstoupil Dodatkový protokol v České republice v platnost dne 1. července 2002.

Přijetí protokolu a jeho úspěšné naplňování umožní MAAE v plném rozsahu uplatnit vůči danému státu tzv. integrovaný zárukový systém. Jeho podstatou je optimální kombinace všech zárukových opatření dostupných MAAE na základě dohody o uplatňování záruk a dodatkového protokolu, s jejichž pomocí je možné s maximální efektivností a účinným využitím dostupných kapacit a zdrojů prokázat, že dotčený stát naplňuje své povinnosti vyplývající z NPT.

Cílem integrovaného zárukového systému je poskytnout garance, že na území daného státu nebo kdekoli pod jeho kontrolou nedochází ke zneužití jaderných materiálů k jiným než deklarovaným účelům a nenachází se zde nedeklarované jaderné materiály a neprovádí utajované činnosti související s jejich nelegálním využitím. Absolutní jistotu o absenci nedeklarovaných jaderných materiálů a činností však nelze nikdy prokázat. Integrovaný zárukový systém je proto zaměřen na poskytnutí garance, že byla učiněna všechna možná opatření k odhalení nezbytných indikací o existenci nedeklarovaných jaderných materiálů a činností. Jinými slovy lze říci, že jestliže klasické záruky založené pouze na dohodě o uplatňování záruk používaly metody jako precizní hlášení (formou dotazníků) k popisu stanovených jaderných zařízení, inspekce zaměřené na ověření jejich konstrukčních údajů a kvantitativní verifikaci jaderného materiálu, tak integrované záruky založené na integrálním propojení dohody a dodatkového protokolu vyžadují popisné deklarace o veškerých činnostech v rámci palivového cyklu daného státu, dodatečný přístup inspektorů MAAE ke všem s ním souvisejícím lokalitám, kvalitativní analýzu všech získaných poznatků a informací o jaderné činnosti státu jako celku a nejužší možnou spolupráci SSAC a MAAE.

Předložený návrh uplatnění integrovaného zárukového systému pro reaktory provozované například v Dukovanech nebo Temelíně by ve svém důsledku po prvotním dočasném nárůstu nakonec snížil inspekční úsilí ze strany MAAE na těchto jaderných zařízeních na méně než polovinu.

Závěr

Na závěr je nutné zdůraznit, že za dobu dosavadní existence jak České republiky tak i bývalého Československa, všechny tyto státy vždy veškeré své závazky v oblasti nešíření jaderných zbraní beze zbytku plnily. Žádný z uvedených států nikdy neporušil žádnou ze svých zárukových povinností a veškeré jejich zprávy, informace, údaje a prohlášení týkající se výlučně mírového využívání jaderné energie byly vždy ze strany MAAE potvrzeny.