B. LEGISLATIVNĚ-ADMINISTRATIVNÍ DOTAZY

Kdo bude hlubinné uložiště  provozovat a kdo zajišťovat bezpečnost – soukromá firma, nebo státní?

Provoz HÚ musí podle ustanovení atomového zákona zajišťovat Správa úložišť radioaktivních odpadů, kterou zřídilo MPO ČR.

§ 133 atomového zákona, v odst. 1 a 4, jasně definuje zakotvení SÚRAO v systému státní správy a rozsah pokrývaných činností. Podle odstavce 1 „Správa je organizační složka státu zřízená Ministerstvem průmyslu a obchodu pro zajišťování činností spojených s ukládáním radioaktivního odpadu. Správa vykonává činnosti na základě povolení podle tohoto zákona.“ Předmětem činnosti Správy je podle odstavce 4  písm. a) „příprava, výstavba, uvádění do provozu, provoz a uzavření úložišť radioaktivního odpadu“, což znamená, že Správa odpovídá za celý vývoj HÚ.

Za bezpečnost HÚ odpovídá držitel povolení, tj. SÚRAO. Držitel povolení může na zajišťování činností spojených s provozem HÚ zajistit dodavatele výrobků nebo služeb dle požadavků § 30 zákona č. 263/2016 Sb.

Jak probíhá licenční proces? Co vše se licencuje?

Vzhledem k tomu, že HÚ bude mít status jaderného zařízení, povolení SÚJB (termín „licencování“ legislativa ČR nezná) budou nutná k vykonávání vybraných činností souvisejících s využitím jaderné energie podle § 9 odst. 1 atomového zákona. Současně bude HÚ i pracovištěm IV. kategorie a tak se na něj vztahují i některá povolení k vykonávání činností v rámci expozičních situací podle § 9 odst. 2 atomového zákona. V neposlední řadě bude muset mít SÚRAO za účelem provozování HÚ povolení k činnostem v oblasti nakládání s RAO podle § 9 odst. 3 atomového zákona. Formální postup vydání povolení SÚRAO se řídí ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Každé úložiště RAO, s výjimkou úložiště obsahujícího výlučně přírodní radionuklidy, je jaderným zařízením (§ 3 odst. 2 písm. e) atomového zákona) a tak se i na HÚ vztahují ustanovení atomového zákona související s povoleními SÚJB k vykonávání činností souvisejících s využíváním jaderné energie. Konkrétně z povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona bude budoucí provozovatel HÚ, SÚRAO, žádat o vydání povolení k umístění (písm. a)), výstavbě (písm. b)), uvádění do provozu (písm. e)), provozu (písm. f)) a jednotlivým etapám vyřazování z provozu HÚ (písm. g)). V případě plánování změn ovlivňujících jadernou bezpečnost, technickou bezpečnost a fyzickou ochranu, budou i tyto změny předmětem schvalovacího řízení SÚJB (písm. h)).

Pracoviště s jaderným zařízením je současně i pracovištěm IV. kategorie (§ 19 odst. 4 vyhlášky č. 422/2016 Sb.) a proto další povolení SÚJB se budou týkat vykonávání činností v rámci expozičních situací, konkrétně provozu pracoviště IV. kategorie (§ 9 odst. 2 písm. b) atomového zákona), jednotlivých etap vyřazování z provozu pracoviště IV. kategorie (§ 9 odst. 2 písm. c) atomového zákona) a vykonávání služeb významných z hlediska radiační ochrany (§ 9 odst. 2 písm. h) atomového zákona), jako je provádění osobní dozimetrie, monitorování pracoviště a zajištění soustavného dohledu nad radiační ochranou.

HÚ bude jaderným zařízením pro nakládání s RAO, a tak další skupina povolení SÚJB se bude týkat povolení k činnostem v oblasti nakládání s RAO podle § 9 odst. 3 atomového zákona, konkrétně nakládání s RAO (písm. a) a uzavření úložiště RAO (písm. b)).

Další povolení SÚJB budou nutná k nakládání s jaderným materiálem (§ 9 odst. 5 písm. a) atomového zákona) a event. k odborné přípravě vybraných pracovníků podle (§ 9 odst. 6 písm. a) atomového zákona).

Podle platné Koncepce z roku 2019 by k vydání povolení k umístění jaderného zařízení – HÚ, mělo dojít v roce 2040 a k výstavbě HÚ (jaderné zařízení a současně pracoviště IV. kategorie) nejpozději v roce 2050. Uvádění do provozu HÚ není v Koncepci jasně stanoveno, ale lze předpokládat, že nastane kolem roku 2060. K tomuto termínu bude nutno vydat povolení k uvádění HÚ do provozu a další, navazující povolení pokrývající oblasti činností v rámci expozičních situací, nakládání s RAO a nakládání s jadernými materiály. S provozem HÚ a tím i vydáním povolení k provozu jaderného zařízení se počítá v roce 2065.

Je nutné ale upozornit na to, že již pro provoz podzemní laboratoře v plánované lokalitě HÚ (cca po roce 2030) bude nutné vydat povolení SÚJB např. k nakládání se zdroji ionizujícího záření (§ 9 odst. 2 písm. f) atomového zákona), pokud v laboratoři bude např. provozován uznaný sklad a používány zdroje ionizujícího záření.

Do jaké kategorie pracoviště s otevřeným radionuklidovým zdrojem bude hlubinné uložiště spadat?

Obecně se pracoviště kategorizuje podle radiační činnosti, která se na něm vykonává. Vzhledem k tomu, že HÚ bude jaderným zařízením, bude SÚJB zařazeno do nejvyšší, IV. kategorie. Do této kategorie jsou zařazena všechna pracoviště s jaderným zařízením a úložiště RAO, které není jaderným zařízením (viz § 19 odst. 4 vyhlášky č. 422/2016 Sb.).

Jaké další kroky ze strany orgánů státní správy lze očekávat v následujících letech po snížení počtu kandidátních lokalit z devíti na čtyři?

Po potvrzení výběru lokalit nadřízenými orgány bude dalším krokem, v rámci vybraných lokalit, stanovení průzkumného území a realizace prací v režimu geologického průzkumu a výzkumu, monitorování složek životního prostředí, vody a seismicity, práce související  s výběrem optimální polohy povrchového areálu. Tato návazná etapa bude ukončena stanovením chráněného území pro zvláštní zásahy do zemské kůry na finální lokalitě  (odpověď SÚRAO).

Jak si ČR stojí v procesu přípravy HÚ ve srovnání s okolními státy, jako je např. Německo, Slovensko nebo Maďarsko?

V evropských zemích se aktuálně Česká republika řadí mezi státy se zavedeným a probíhajícím programem hlubinného ukládání.

Jednotlivé státy se liší stupněm přípravy HÚ nebo typem uvažovaného hostitelského prostředí. Nejpokročilejšími státy v přípravě HÚ jsou Finsko a Švédsko, které podobně jako Česká republika plánují ukládání VJP v pevných, nepropustných horninách. Pokročilou zemí je také Francie, která připravuje úložiště VJP a RAO z přepracování VJP v jílovém prostředí s možností vyjmutí odpadu až po dobu 100 let. Německo je po dřívějším přerušení programu hlubinného ukládání opět na jeho úplném počátku.

Česká republika, obdobně jako Švýcarsko nebo Kanada, aktuálně intenzivně studuje potenciální lokality. Jiné země, jako například Japonsko nebo Jižní Korea, zatím realizují výzkum v podzemních laboratořích a připravují strategii výběru lokality HÚ. Slovensko a Maďarsko aktuálně připravují proces charakterizace lokalit (odpověď ve spolupráci se SÚRAO).

V čem se přístupy k HÚ liší v porovnání s Německem, Francií nebo Finskem, nebo se podobají?

Zahraniční přístupy k hlubinnému ukládání vycházejí z potřeby bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem. V tomto smyslu nejsou zahraniční přístupy k HÚ výrazně jiné – žádný stát s produkcí příslušného radioaktivního  odpadu nepředpokládá jiné řešení než jeho uložení v HÚ. 

Z vyjmenovaných zemí je na samém počátku vývoje Německo, kde definují úložný koncept a vybírají obecně vhodné horninové prostředí. Francie pak připravuje své úložiště v jílových horninách a v porovnání s ČR je ukládací koncept zaměřen i na jiné druhy odpadu (např. přepracované palivo) s možností jeho vyjmutí. Finský nebo švédský koncept (hornina, jílové těsnění, kovový kontejner) je v podstatě identický s tím českým s rozdílem v použitých materiálech úložných obalových souborů a to díky příznivějším vlastnostem podzemní vody v České republice v hloubce úložiště (odpověď SÚRAO).

Ustanovení § 106 písm. d) atomového zákona vymezuje „institucionální kontrolu“ jako soubor činností, kterými je zajišťována údržba a sledování území a vlastního úložiště radioaktivního odpadu po uzavření úložiště radioaktivního odpadu, a to po dobu stanovenou v dokumentaci pro povolovanou činnost. Délka období institucionální kontroly je provozovatelem každého úložiště navržena na základě výsledků bezpečnostních rozborů prokazujících dlouhodobou bezpečnost úložiště. Tento návrh je posouzen SÚJB při hodnocení dokumentace k uzavření úložiště radioaktivního odpadu podle § 9 odst. 3 písm. b) atomového zákona. Výraz „institucionální dohled“ atomová legislativa nezná a zřejmě jde o nepřesné či lidové označení institucionální kontroly.

Podle § 112 odst. 1 písm. a) atomového zákona je držitel povolení k uzavření úložiště radioaktivního odpadu povinen provádět institucionální kontrolu po dobu stanovenou v podmínkách tohoto povolení. Tuto dobu tedy stanoví autoritativně SÚJB v závislosti na podmínkách konkrétního případu, které jsou mu sděleny žadatelem o povolení k uzavření úložiště radioaktivního odpadu (SÚRAO) ve formě tzv. závěrečné bezpečnostní zprávy. Závěrečná bezpečnostní zpráva musí obsahovat mimo jiné časový harmonogram uzavření úložiště radioaktivního odpadu a institucionální kontroly úložiště radioaktivního odpadu. 

Aktivní institucionální kontrolu musí provádět SÚRAO, která bude držitelem povolení k uzavření úložiště radioaktivního odpadu, jak jí ukládá i § 113 odst. 4 písm. c) atomového zákona a poté držitelem povolení k vykonávání služeb významných z hlediska radiační ochrany, konkrétně monitorování úložiště RAO po jeho uzavření podle § 9 odst. 2 písm. h) bod 3. atomového zákona. Náklady na institucionální kontrolu jsou součástí nákladů souvisejících s uzavřením úložiště a prostředky na ně musejí být zajištěny v odpovídající výši. Průkaz o finančním krytí institucionální kontroly úložiště radioaktivního odpadu musí být uveden v závěrečné bezpečnostní zprávě a dostatečné finanční krytí je tedy předpokladem pro vydání povolení k uzavření úložiště radioaktivního odpadu.

K institucionální kontrole úložiště má napomoci také zákaz uvedený v § 8 odst. 1 atomového zákona, dle nějž činnost, která by po uzavření úložiště radioaktivních odpadů mohla vést k narušení izolačních bariér úložných prostor úložiště radioaktivního odpadu a ke kontaminaci fyzické osoby anebo složky životního prostředí radioaktivní látkou nebo jejich vystavení ionizujícímu záření, není možná. Tento zákaz je dále doplněn institutem v § 18 odst. 4 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), podle kterého v chráněném území pro zvláštní zásahy do zemské kůry stanoveném pro ukládání radioaktivních odpadů v podzemních prostorech nelze povolit činnosti, které by mohly vést k narušení izolačních bariér úložných prostor a ke kontaminaci osob nebo složek životního prostředí radioaktivní látkou.

Posledním prvkem institucionální kontroly je tzv. pasivní institucionální kontrola, která zajišťuje veřejnou informovanost o uzavřeném úložišti radioaktivních odpadů a brání jeho narušení. Po vydání povolení k uzavření úložiště radioaktivního odpadu dává SÚJB podnět v souladu s § 22 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), aby byla do katastru na příslušných listech vlastnictví učiněna poznámka, že vlastníci dotčených nemovitostí (pozemků) nemohou provádět činnost, která by po uzavření úložiště radioaktivních odpadů mohla vést k narušení izolačních bariér úložných prostor. Pokud by na takovém pozemku mělo dojít ke stavbě, SÚJB nad to vydává závazné stanovisko k územnímu rozhodnutí, v němž vyjádří, zda je zamýšlený záměr z hlediska zájmu na zajišťování radiační ochrany nebo monitorování radiační situace přípustný a stanoví podmínky zajištění radiační ochrany nebo monitorování radiační situace, za kterých lze tento záměr provést (§ 208 písm. p) atomového zákona).

Pro případ selhání držitele povolení při provádění institucionální kontroly stanoví atomový zákon výslovně závazek státu, aby potřebné činnosti zajistil (§ 107 odst. 4 atomového zákona).

Výše uvedené legální nástroje poskytují dostatečné záruky, že institucionální kontrola bude zajištěna a účinná.

Jak bude zajištěno, že provozem  hlubinného úložiště nebude současným a budoucím generacím způsobena nepřiměřená  technická, ekonomická  a společenská zátěž pro okolní krajinu a její obyvatele?

§ 108 odst. 2 zákona č. 263/2016 Sb. deklaruje, že „S radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem lze nakládat pouze tak, aby současným i budoucím generacím nebyla způsobena nepřiměřená technická, ekonomická a společenská zátěž.“ Tento obecný požadavek je v mezinárodním kontextu chápán jako nutnost vytvoření funkční legislativní a dozorné infrastruktury, zabezpečení dostatečných finančních zdrojů pro bezpečné nakládání s RAO a existence infrastruktury pro nakládání s RAO, včetně jeho uložení, s jasně definovaným harmonogramem vývoje zařízení pro nakládání s RAO. Všechny tyto kroky jsou v ČR již realizovány.

Časový rámec mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření výrazně překračuje délku trvání jedné lidské generace, která je cca 20 – 30 let. Tudíž nelze zabránit tomu, aby příštím generacím nevznikla zátěž zejména z důvodu nutnosti bezpečně nakládat s RAO a VJP, které vznikly při využívání jaderné energie a ionizujícího záření minulými generacemi.

Princip uvedený v § 108 odst. 2 zákona č. 263/2016 Sb. ale požaduje, aby tato zátěž nebyla nepřiměřená. Podrobné rozpracování tohoto principu lze najít v dokumentech mezinárodních organizací, jako jsou MAAE, NEA/OECD a EK a v praxi se realizuje ve třech krocích:

• vytvoření legislativního rámce, který stanoví základní požadavky a pravidla pro bezpečné nakládání s RAO a VJP (v ČR zákon č. 263/2016 Sb. a jeho prováděcí předpisy) a ustanovení státního dozoru nad jadernou bezpečností a mírovým využíváním ionizujícího záření (v ČR SÚJB),
• dostatek finančních prostředků na bezpečné nakládání s RAO, včetně jeho uložení v příslušných typech úložišť. Vytvoření jaderného účtu podle § 115 až § 117 zákona č. 263/2016 Sb. a rezervy na vyřazování JZ nebo pracoviště III. nebo IV. kategorie z provozu zaručuje, že finanční prostředky budou shromážděny v potřebné výši a likviditě, nepoužijí se pro jiné účely a že v době potřeby jejich použití budou bez problému uvolněny, např. k výstavbě úložiště RAO. Tím je zajištěno, že v budoucnosti náklady na likvidaci RAO nebudou nepřiměřeně ekonomicky zatěžovat příští generace.
• existence infrastruktury pro nakládání s RAO v případě ČR znamená, že pro potřeby ukládání RAO byla již v roce 1997 zřízena Ministerstvem průmyslu a obchodu SÚRAO jako organizační složka státu, která kromě jiného zabezpečuje přípravu, výstavbu, uvádění do provozu a následně i provoz a uzavření všech úložišť RAO, včetně plánovaného HÚ (viz § 113 odst. 4 písm. a) zákona č. 263/2016 Sb.). Tato infrastruktura zajistí kontinuitu ve vývoji HÚ a příštím generacím zanechá funkční systém vývoje a následně i provozu HÚ. Tím přispěje k minimalizaci zejména technické zátěže příštích generací.